aneb život otce na rodičovské a po rodičovské

Radim Keith

« »

Nepravidelný občasník »



22:49 11.12.2019 Krátký status:
Jako správný bloger a influNĚCO na vás taky zapůsobím.
Za chvíli budou Vánoce (no jako fakt, už jen pár dní :D) a tak půjdu příkladem a nebudu FB nebo Instagram zahlcovat každodenními posty, co zrovna děláme a proč to děláme. Přeci jen budu s Jájou třeba ještě kupovat dárky, zajdeme do kina s dětmi nebo na vánoční trhy :) Užijeme si to. Užívejte také. O tom to je.
P.S. Neodpustím si - za 12 dní tu jsou Váááánoce - jupí!

22:50 5.12.2019 Čert s Mikulášem.
Chtěl jsem tu napsat nějaké moudro na to, zda strašit děti nebo ne. Pak jsem si uvědomil, že my žijeme v permanentním stresu a strašení, abychom nepřišli pozdě do práce, jinak nám strhnou prémie, aby se stihlo to či ono. Aby maminka nepřipálila oběd. Aby tatínek dobře zatloukl hřebíky... A vůbec k tomu nepotřebujeme ani Mikuláše a máme to celý rok.
Takže NO STRESS :D
U nás to bylo jako rychlá prohlídka hradu. Zvonek, bububu, kde jsou dítka, kuk, tady jsou hříšky. Pojď sem a řekni básničku. Tak, a jsi vykoupeno. Zas na rok zůstaneš rodičům na krku. Šup panáka, šup ven. Za rok haleluja! Ve jménu otce, mamky a dítek nehodných, amen.
Veselého Mikuláše. Čerty, ty potkáte na silnicích. Snad nás v noci budou hlídat.

08:38 2.12.2019 Více také najdete na FACEBOOKU a INSTAGRAMU pod názvem DVOJČATA NA ÚTĚKU :)

20:51 20.11.2019 Volám Jáje. Zvedne to Emča a říká úlisným hlasem:
"Ahoj, miláčkuuu..."
"Nazdar Emí, nech toho a dej mi mamku..." říkám.
"Dobře, tak jinak," odpoví dcera a dodává, "jsem jako tvoje žena- Co je zase?"
"Jenže tohle odpovídá maminka vám, kde jí voláte po padesáté..." odpálkuju rychlou odpovědí a už se trochu začínám smát. "Dej mi mamku!"
V telefonu to zaškrábe a znovu totálně úlisným hlasem zazní věta: "Není tadyyyy, odešla s pooošťááákem..."
A tak si tu žijeme. Ani vlastní ženě se už člověk nedovolá.

21:27 10.11.2019 Týden tatínka dvojčat:
Dvojčata dosáhla čtyřleté mety tak rychle, že kdyby se tou rychlostí cestovalo, můžu jezdit pro banány do New Yorku. Mluví, myslí, vymýšlejí.
Pondělí:
Je sedm. Jakási rozcuchaná hlava vykoukla k nám do ložnice. Pak druhá. Hurá, vstáváme. V kuchyni vyndávám z chlebníku růžového poníka. Směju se tomu. Je to tak od dětí milé. Při jídle trochu drobí. Nevadí, tak to pod nimi vyluxuji a vytřu. Ty naše dvojčata se tak krásně při hře smějí. Mám rád dětské hlásky. Oběd prý není podle jejich gusta, ale po půl hodině přesvědčování tu studenou krmi snědly. Přisuzuji to spíš konečnému dostavení hladu. Doposud po každém upozornění chtějí maminku. Chápu jejich odloučení, taky už si svou ženu přeji doma. Večer se jim nechce tak rychle spát, jak jsem si zprvu představoval. Nekonečno otázek s nekonečnem chtění na záchod. Poprvé jsem použil vyhrožování, ale ti malí teroristé to se smíchem přešly. V manželské posteli přemýšlíme, co by je navedlo na tu správnou cestu andílků v domácnosti.
Úterý:
Docela jsem se dobře vyspal. Je sedm a už se moc těším, co budeme s našimi dvojčaty dělat. Vykoukne jedna hlava do ložnice, druhá hlava i s trupem za velikého křiku přilítne na můj pupek. Trochu to bolí. V bezvědomí jsem byl jen pět minut, dobrý. Dvojčata zatím nic nerozbila ani neroztrhala. Obě sedí na mě. Setřesu je a naháním do koupelny. Vida. První ranní hra na honěnou. V kuchyni vyndávám z chlebníku růžového koníka až po čtyřech minutách. Zasekl se tam, mezek. Trochu mne to rozhodilo, ale hned, jak přijdou děti na jídlo, jsem hned klidný. Dvojčata kreslí a už jsem třikrát řešil malé přestupky v tahanici o tužky. Doufám, že se co nejdříve uklidní. Beru to s rezervou a nechám si je to vyříkat mezi sebou. Pak už jen řeším kousanec u jedné a škrábanec u druhé. Ale hezky kreslí. Při obědě jim zase půlka spadla na zem! Takhle se přeci jídlem neplýtvá. Ale zametu to. Už jsem je několikrát upozornil, že zlobení do naší rodiny nepatří. Chtějí maminku. Já chci klid. Odpoledne jsme na ně oba, ale stále si připadáme v oslabení. Jsou opravdu jen dvě? Večer jsem čtyřikrát navštívil pokojíčky dcer, ale už nemám sílu jim neustále vysvětlovat, že se má jít spát. Výhrůžka čertem nebyl dobrý nápad. V noci jsem k nim vstával asi pětkrát. Z toho hodinu u jedné z nich spal, protože se bála.
Středa:
Je sedm. Zjistil jsem to, protože na mě přistála jedna z dcer, druhá krouží kolem postele a něčemu se směje. Hned je posílám do koupelny a hrozně se mi chce spát. Nemůžu. V kuchyni doluju růžového koníka z chlebníku. Sakra. Jsou tam dva. Druhý je fialový. Trvá mi to asi deset minut. Jdeme ven, ale oblíkání a obouvání se nesetkalo s dobrou náladou dvojčat. Moje nálada s trpělivostí si už balí kufry. Dvojčata chtějí maminku, já chci, aby se oblíkly, jinak nám z dvouhodinové procházky zbyde cirka jen čtvrt hodiny. Nikdo nechce ustoupit ze svých požadavků. Začíná vyhrožování čertem už v poledne. S obědem si na mne nepřijdou. Je takové jídlo, které jim chutná a měly by ho sníst hned a nic nevyhazovat z talíře na sebe nebo podlahu. Bože! Je tam zase nastláno! Nutím je si to po sobě uklidit. Chtějí maminku. Ptám se, jestli spíš nechtějí čerta. Odpoledne jedeme spolu všichni nakoupit. Dvojčecí slib poslouchat a být hodný se vytratil hned po výstupu z auta. Obchody jsou totiž jedna velká prolézačka a honit se mezi regály je ta pravá adrenalinová zábava. Jako by tušily, že se nám příčí zvednout hlas mezi lidmi. Skupinka Japonců si po půlhodině zvědavě fotí rituál rodičovské výchovy minulého století s finálním naplácáním na zadek za mohutného křiku malých teroristů. Doma se situace vyostřuje jak v námořní bitvě. Zvednul jsem několikrát hlas. Za to mi moje hlasivky nepoděkují. Mám podezření, že dvojčata v obchodě sebrala špunty do uší. Musím koupit amplion. Večer vytíráme se ženou potopu v koupelně a já už jsem přešel na modlení, aby obě naše děti usnuly rychle. Po šestém pokusu se buď napít nebo vyčůrat přemýšlím o rozbití záchodu i všech umyvadel, aby se na něco konečně mohl vymluvit. Strašit čertem je nebudu, chci se vyspat. Ok, čert přichází za dvě minuty. Emča ho chce i ukázat. V noci jsem byl jen jednou vzhůru. Měl jsem strašidelné sny.
Čtvrtek:
Ráno. Ještě to tu spí. V klidu si dojdu na WC. Omyl. Jsem přepaden i tam. Počítám, kolik mi tenhle den odumře nervů. Z chlebníku se už toho odporně růžového koně ani nepokouším vyndat, jinak bych musel chlebník rozbít. Chci tu ženu. Aspoň na půl hodiny. Ta havěť tu jen ječí a piští, smích je jak skřípání nehty o tabuli. Oběd bych zrušil. Vůbec si ho nezaslouží. Stejně půlku studeného jídla zas vyhází na zem, ale už mám donucovací prostředky. Chtějí maminku. Když maminka přijde, pro změnu chtějí tatínka. Já zrovna nechci je. Aspoň to studené kafe v pěti minutách klidu si můžu vypít. Poslední hodiny do spaní zaznamenávám všude, kde jsme jen pištění, vřískání a sliby, že už budou hodné. Ano, hodné jsou, když spí.
Pátek:
Je krátce po šesté a já mám pocit, že s přibývajícími dny jim energie spíše roste. Einstein by měl radost. Já radost nemám. Jediné, co mám, jsou červené oči a dost pochroumané nervy. Růžový poník, fialový poník, mořská panna a ovladač od televize, které jsou v chlebníku, letí rovnou do popelnice, protože tohle už teda fakt neotevřu. Kreslení je super, ale jediná velká tečka jedné z umělkyň na padesáti čistých papírech je i na můj vkus hodně. Oběd sem psát nebudu, musel bych se vypípat. Dochází mi argumenty, vzpomínám si na protiteroristickou příručku. Je taky k ničemu. Večer vyndávám z pračky další koně. Sakra, kde je zase vzaly? Pohádka je jen o hrnečku, co vařil. V posteli usínáme se ženou po první reklamě. Přes víkend zkrátka tu sílu zase musíme nabrat.

22:24 2.11.2019 Viděli jste někdy komediální seriál Raymonda má každý rád? Teď se na to s Jájou a dvojčaty díváme. Myslím, že bych si měl taky natočit nějaký KOMEDIÁLNÍ SERIÁL. Taky jsme vtipný. Tedy aspoň si to myslím. No tady na blogu to není moc vidět (tady jsem nejúspěšnější blogger ve ztrácení sledovatelů :D)
Co vy? Sledujete nějaký SITKOM? Máte oblíbený? Třeba si ho pak pustíme na doporučení...

08:27 20.8.2019 Dětem nyní zakryté uši.
Jája vařila. Dívám se do hrnců a říkám, co to bude?
"No, tak co myslíš?" ptá se mě žena.
"Vajíčka... Tady je bobkový list a nové koření..." přemýšlím. "Rajská? Koprovka!"
"Ne, no tak... KU..." chce nápovědět Jája.
Chvíli ticha.
"KUrva, já nevím..." rezignoval jsem.

19:16 8.7.2019 Seznamte se, jsem první člověk, co usnul za vteřinu za volantem na semaforech , když jsme jeli dnes z výletu v Praze. No co, ta červená trvala hrozně dlouho

21:34 7.7.2019 Na prázdniny je dobré mít nějakou knihu stále po ruce. Třeba tehdy, když chcete odstranit dotěrný hmyz. Nebo byste rádi lehké (jen 160 stran) čtení k vodě, do vlaku, v kanceláři... Tak zde, pokud ještě někdo nemá ve sbírce, má kniha Dvojčata na útěku. Je to počátek všeho, než začal tento blog a dovolil jsem si to psát po večerech (přes den jsem se na rodičovské věnoval holkám). Je v tom spousty legrace a celé je to od začátku do konce pravda

12:22 11.6.2019 Zvou mne na vyhlášení výsledků. Super. Jak to ve světě blogu a influencerů bývá, když tam nebudu, moje smůla a prezentace na bodu nula (tak jasně, tady na insta si tu tisícovku sledovatelů můžu nakreslit leda rukou na screen obrazovky), ale posuďte sami, co bych byl za otce, když 18.6., kdy se vyhlášení koná, mají naše dvojčata: od 16:00 závěrečný tanec od úžasné lektorky @gradlover (jenže ten musíme vynechat) PROTOŽE v 16:30 je rozlučka skolky s vystoupenim (a už takhle se holky s nimi nefotily, protože jsme byli pryč...) a do toho vyhlášení v 17:30 @mamablogroku jako #tatablogroku2019 Vím, co má být - být s dětmi. Užít si toho jejich štěstí a radosti s nimi. Od toho tu jsme. Jsme tu pro ně. Blog mám, abych dal radost a někdy i ponaučení, zkušenost nebo řešení vám ostatním. Vím, že blogeři jsou jako auta - nenaliješ benzín, nejedeš a pojede jiné auto. Ale k čemu mi je 100k followerů, když večer, jak půjdu spát, mě osobně v mé duši nebude nic zapsáno, protože jsem ten den a tu radost s dětmi neprožil..? Vím ale i to, co se musí, pokud tu radost chci předávat dál - jít na vyhlášení. A teď fakt jdu najít nějakou hodnou stařenku, protože TEĎ, BABI, RAĎ (to "babo" mi tam k tomu moc nesedí

13:16 1.6.2019 Dneska už od rána na Den dětí hraju svatbu

08:12 25.5.2019 Dvojčata jsou stále se mnou na sportovním kurzu se školou a musím říct že to zvládají bravurně. Holky si včera odběhly minibiatlon (běh a střelba na cíl) a večer zakončily s ostatními táborákem (na fotce s kamarádkou Nelčou) a NOČNÍ BOJOVKOU. Emca se v lese vůbec nebála, a protože jsme šli podle světýlek, přirovnala to k Jeníčkovi a Mařence

08:29 23.5.2019 Soutěž na téma "vyhraj #tatablog2019 stále pokračuje!

22:21 19.5.2019 Ahoj všem!
Tak jsem nějak nemohl vybrat úvodní foto. Nuže nebyl jsem troškař a i holky mi řekly, že by to tam daly všechno. Úvodku máme hotovou a teď k věci: už ne jenom maminy, ale i tatínkové blogeři mají svůj koutek slávy. Už zítra, tj. 20.5. začíná hlasování na https://www.mamablogroku.cz/tatablog/ a i já jsem byl nominovaný

20:24 20.3.2019 Večer se dozvídáme zajímavé zprávy.
Amálka: "Mami, a víš, že mě jeden chlapeček ve školce miluje? Ale já ho nemiluju..."
"To je krásný, Amálko. Někdo tě miluje, to je hezký ne?" rozplývá se moje žena.
"Ano, ale já ho nemiluju! Ale budu si muset zvyknout, abych ho taky milovala..."
Tatínek se do toho vloží.
"Počkej, Amálko, ale ty si zvyknout nemusíš, když nechceš!"
"NO, NA BOTY, KDYŽ MĚ TLAČÍ, SI TAKÉ MUSÍM ZVYKNOUT PŘECE..." kotruje Amálka.

10:25 18.3.2019 Nesnáším, co nám určuje dnešní žití. Honíme se za penězi (o kterých si stále myslím, že jjsou nejhorší vynález lidstva) nebo jsme unavení, když přijdeme z práce. Nemocný člověk raději nějak vstane z postele a neříká, že by se měl uzdravit. Letí totiž hned do práce, protože to je to, co právě potřebuje k tomu, aby byl on i jeho rodina spokojená, najedená, účty zaplacené.
Naproti tomu jsou tu děti. Bez starostí dospělých. Největší tragédie je, když se jim rozbije hračka nebo si odřou koleno. My v tu chvíli musíme stát při nich. Pohladit, pofoukat, spravit hračky, popovídat si.
Někdy to však nejde. Když si dáte oba horní odstavce dohromady, už to nejde skloubit. Nemůžete být na více místech. To pak člověk ztrácí nervy. Samozřejmě, dítě neví, že to stojí na vás. Musíte zaplatit elektriku, aby si mohlo dítě večer číst, nebo dívat na televizi. Aby mělo stále ohřátou vodu na koupání a podobně. Nám už zase uniká svět dětí. Spadla z nás ta deka, ten bunkr fantazie, které si naše děti berou kamkoli. Už na nás svítí jenom modré nebe a zářivé slunce nebo měsíc. Děti ale vedle měsíce vidí letět třeba slona. Zvedli jsme my někdy teď hlavu nahoru a řekli větu, kterou jsem si přál ríkat jako teenager svojí holce?
"Podívej se, padá hvězda! přej si něco!"
Když se nad tím vším zamyslíte, přijde mi na škodu, nezkusit vytvářet podmínky pro sebe i pro naše děti takové, aby ani jeden nestrádal. Chápu, nedá se to hned udělat a stojí to úsilí. Nekdy to ani nikam nevede. Třeba včera jsem se připletl k tomu, jak by to mělo asi fungovat: Dvojčata si hrála venku s kamarády a už byl čas na večeři. Jdu je zavolat. Žadoní, že prý ještě chvilku (5 minut je pro ně 5 hodin :D). Když najednou křik. Emča má sedřenou nohu. Nerozčiluji se. Nechám ji sice doskákat až ke dveřím, ale pak ji beru do náruče a říkám: "Vidíš, Emi? Víš, proč se ti to stalo?"
"Ano, tati. Kdybych tě poslechla, nemuselo se mi to stát..."
Jen přikývnu a nohu jsme v koupelně ošetřili.
Jasně, netuším, zda si z toho vzala ponaučení, že by bylo lépe nic nenatahovat a udělat to, oč se jí žádá.
Každopádně křik na děti vám akorát vezme hlasivky i iluze potomků, že vše se dá jen vykřičet. Někdy i seřezat. Ano, my jsme utahaní, nervózní, podráždění. Přemýšlíme o všem možném a to důležitější blízko nás nám uniká. Chápu, že za to nemůžeme sami. Vždyť i ten šéf, který je na vás jak pes, má doma děti. I po něm se vozí vyšší instance, ale určitě také mají děti.
Víc hlav víc ví. Napsal jsem jen krátké zamyšlení. Určutě i vy máte nějaké zkušenosti s výchovou a soužitím s potomky. Zkusme proto být, jak na sebe v práci tak i doma, hodní, milí. Třeba se nám svět změní a plolne do dětského. Já osobně se o to pokouším.

06:08 11.2.2019 Dvojčata jsou u tety. Co víc si přát. Možná tak spánek, když ráno přijedete z hraní. Cože, ona po vás žena něco chce? Jo, když už jsou doma všechny kočky, tak je chytnout a dát jim za krk cosi proti blechám? Hmmm, ranní romantiku jsem si představoval jinak. Ok. Jedná kočka, druhá... KDE je třetí. Jájiny agresivní šelma, toto zcela labilní, jednu paničku uznavající stvoření, uteklo nahoru. Není problém. Jdu ji chytit. Tak a je i třetí kočka. Uf.
"Dáš si kafe...?" Jája načíná pohodovou atmosféru. Rád přikývnu. Pak to začne. Nejmladší kočka se rozhodla zbavit visejícího exkrementu jako opilý silničáři, když malují prerušovanou čáru na vozovku. Musím to uklidit. Jdu se uklidnit nahoru, aspoň ustelu. Už spát nepůjdu.
"Co to tam tak pořád smrdí... Jájo, tys tu něco stříkala?" "Ne, proč..."
Teď už chápu, proč se poslední kočka Terezka (tohle jméno se po dnešku na ni nehodí, vymyslel jsem za tu půlhodinu úklidu daleko jiných, "hezčích") nechala tak v pohodě chytit. Našel jsem jednu louži pod postelí. Pak druhou a samozřejmě, jako nemůžou být rybníky páně Voka po jednom kousků, tak i zde bylo nalezeno poslední Bodamské jezero.
Kočky všech zemí! Nepřejte si mě!

21:46 21.1.2019 Já se z toho po***. Čtrnáct dní stačilo, aby jeden člověk ve třídě u holek ve školce zakašlal a hepčíknul a Emča je zase zpátky u začínající rýmy, kašle, možná i bolení v krku a já nevím, co dál. Jasně, jsem ve stresu. Bojím se toho jak čert kříže. Musí se pak hned všechno upravit podle toho, zda zůstane doma nebo jak to bude dál, protože babiček nemaje, musíme si vypomoci sami. To si pak říkám, jestli je nutný, aby se děti dávaly do školky (nebo i školy) i v případě nudlí u nosu a kašle, že jim plíce chrčí jak stoletému kouřákovi? Pak se nakazí dalí a další... Kde máte ty hranice vy, pokud vám děti jakkoli onemocní?

07:56 16.1.2019 Víte, že jsme s holkama taky ještě na instagramu? Jsou tam z větší části fotky, které zde na FB nenaleznete :D Taky se účet jmenuje Dvojčata na útěku a za mě musím říct, že tam neustále oběvuji Ameriku... hele, co to všechno dokáže :D :D :D (ještě, že holky neříkají: "Tati, ty jsi PC negramot..." :D)

21:33 16.12.2018 Hele ale jako fakt. Holky se doléčují z nemocí, takže ani do školky nechodí. Vykrýváme hlídání, jak jen to je možné. Do toho práce obou, vánoční shon a neklid (ale změní se na klid, to vím :D) A já pak ani už nestíhám nic psát. Přišli jsme o besídku i o dárečky od Ježíška ve školce. Svět se ale nehroutí. Zapalte si třetí svíčku na adventním věnci a jen tak se zamyslete, co vy i okolí právě potřebuje. Třeba to totiž bude jen váš úsměv ;-) Krásnou noc všem.

09:31 4.12.2018 Teď před Vánoci je práce hudebníka daleko frekventovanější. Často už máte hraní nasmlouváno rok dopředu. O to víc pak mrzí následující situace: Dvojčata mají ve školce v inkriminovaný čas Besídku. Učí se básničky a Emča mi povídá, že tam bude překvapení a že budou něco říkat a mají si vybrat jednoho z rodičů....
"A já si vezmu tebe..."
"No jo," začal jsem rozpačitě. "Ale já tam bohužel nebudu, musím být v práci, mrzí mě to, vezmeš si maminku, jo?"
Čistě logicky, když máme dvojčata, se zeptala, koho si vezme Amálka? Štve mě to. Je to jediná vánoční Besídka ve školce. Dokonce jsem začal přemýšlet o tom, že bych to na někoho přehrál to hraní, což je zase nefér vůči klientovi, protože to, co si objednal, moc lidí kolem neumí nebo nedělá.
Říkal jsem vždycky, že nechci být jako táta (sorry, tati, ale zkrátka jako muzikant jsi byl taky furt v luftu, co naděláš, to už bylo) a začínám být stejný? Na druhou stranu, díky té práci můžou být dětské oči rozzářeny u stromečku, protože bylo i na ty speciální moc moc chtěné dárky. Věřte, že se to ve mě mele. Vánoce jsou pro mne docela zásadní srdeční záležitost a každým rokem, když už jsem ten "dospělý a zodpovědný rodič" si je krok po kroku dovytvářím k svému obrazu dokonalosti. Tak tu přemýšlím a dělím se s vámi i o ty starosti...

14:56 1.12.2018 Padá snížek bílý, kdo nepřezul, ten šílí. Děti šílí taky, sněhu už je mraky. Až zapadne celý dům, s ním na dvorku pes i kočka, v Praze šílí, neví co s tím, je tu první kalamitní vločka.

12:02 28.11.2018 Emča začala hrát šachy. Černým říká "černoši" a pěšákům "paneny." Chce za každou cenu vyhodit královnu a koně plánuje po vyhrané bitvě pást na louce. Super, přihlásím ji do kroužku šachistů. Bude jistě nejhlučnější hráč. Po každém vyhození figurky soupeře křičí: GOOOOL :D

18:14 1.11.2018 Už nějakou dobu jezdím s nejmladší kočkou na veterinu, protože ta mrška ne a ne být zdravá. Na vteřině je vždy veselo. Trochu i potlacháme o životě. Zkrátka milý pan doktor i paní doktorka, kteří se o ty naše mňoukací "činčily" starají rádi. Dneska jsem tam s Penny byl znova. Hele, jsem nějaký unavený nebo co, a ono je to na mně i znát. Tedy aspoň paní doktorka mi to říkala.
"Víte, vy vypadáte dneska jako...," nemohla najít to správné slovo a tak za rozdala do slovanských označení, která se možná vyskytovala tak na sklonku předminulého století.
"Jak bych to nazvala... Jak se dříve říkalo: vypadáte jako NEMRCOUCH."
Výrazy mne zajímají a tak se se hned chopil strejdy Google a vyjela mi odpověď na toto označení vskutku zajímavé. Ukazuji telefon s úsměvem, že TOHLE ROZHODNĚ NEJSEM:
"Muž, který by strašně rád souložil, ale nemá s kým, dost často je to přitom člověk, o kterého ženy nejeví pražádný zájem."
Aspoň jsem prý změnil kyselý ksichtik za úsměv

09:55 26.10.2018 Tuhle mne honila mlsná a hlad, a tak jsem si zašel do místního pekařství. Mají tam docela super voňavou pochutinu - něco jako loupák, ale uděláno jako houska (fakt nevím, jak se to jmenuje). Byly tam poslední dvě. Frontu jsem si vystál a ony tam stále na mne čekaly, což jsem byl rád. Za mnou, při objednávce, již stála maminka s malým klučinou. Chudák, když zjistil, že jsem mu vykoupil mňamku, rozbrečel se. Maminka mu sice říkala, že to nevadí, že koupí něco jiného, ale byl neodbytný. I zželelo se srdce mé na nebohou hromadou neštěstí, protože to zkrátka byla jeho osobní tragédie a řekl jsem prodavačce, zda mi to vymění za normální houska a ty svoje dobré sladké jsem mu nechal. Jeho maminka byla asi taky v šoku, ale chlapeček hned přestal plakat. Jen doufám, že si pak ty housky vychutnal beze zbytku nadrobení do kočárku

14:05 8.10.2018 Tak já nevím. Dneska přijdeme do školky pozdě (jasně, že kvůli dvojčatům) a Amálka se mě nevinně zeptá, když už si v botníku před třídou nazouvá bačkůrky: "Tati a dneska jsem byla rychlá, že jo?" Co jí na to pak mám říct...

09:04 25.9.2018 Ty jo, jako, nejsem geniální bloger s dosahem deset i padesát tisíc, ale teď normálka chci, aby mě celý svět politoval, jak to mám s těmi dvojčaty těžký! Když jenom holky vstávaly a pak se s nimi něco dělalo, bylo to super. Teď? Vstávat to nechce, zevl na posteli aspoň půl hodiny. Když jim něco řeknu, jen začnou křičet ono známé nenenenene, ale totální (víte co) při tomu udělají (sakra, jak v PS)! Je dopoledne a já mám snad tlak 300 na 100. Hele, možná jsem někdy v mládí zlobil a rozbil sklenici s okurkami, ale tohle si fakt teda jako určitě nezasloužím! Všechny děti: OKAMŽITĚ PŘESTAŇTE ZLOBIT!

07:13 12.9.2018 Včera jsem měl tři otázky. Dnes přibyla čtvrtá: 1) proč děti energicky zlobí, i když jsou nemocné? 2) to fakt ti pracující nevydrží ani do 21. hodiny? 3) taky teď po prázdninách potkáváte svůj protějšek jen v zatáčkách? 4) proč mi už zase kleklo PC!?

21:28 3.9.2018 Pocity z dnešního dne? Jak já se těšil. A pak mi, když jsem dvojčata poprvé nechal ve školce, vypovědělo službu auto. Normálně zdechla baterka. Žádný varování předem. Škytlo to a - nestartovalo. Docela pech na to, že jsem měl být ve své práci už kolem půl osmé. Jenže to, když máte ty pravé kamarády, kteří vám pomohou, i když jsou po noční, to nezaplatí ani sebezlatější kreditka. Doteď jsem to znal jen z vyprávění a pohádek, ale ono to tak funguje. Soused Roman pomohl a jak dopoledne jako "taxi" tak odpoledne jako startovač mého auta obstál na výbornou. Takže resumé celého dnešního dne. Holky maximálně spokojené ve školce, já maximálně spokojený, že mám ty pravé kamarády. No nechtějte to na první školní den.

10:33 22.8.2018 UŽ JE TO TADY!!!!
"Přestaň to dělat!"
"A proč?!" (Emča)
"PROTOŽE JSEM TO ŘEK!!!!"

13:22 19.7.2018 I v knížce Dvojčata na útěku jsem psal, že ač otec na rodičovské, vždy to "vyšlo" tak, že jsem nebyl přítomen prvních zoubků, prvních krůčků a měl to až "potom". Děti už nám odrostly natolik, že se Emče viklá přední dolní řezák. Právě jsme přijeli domů a vyndávám z auta věci a co myslíte, Jája mne asi doma zcela ignoruje, protože jsem nebyl přítomen vyndání prvního zubu. Asi jsem rodičovský smolař. Doufám, že aspoň svatbu dcer budu moci absolvovat :D

10:33 2.7.2018 1. 7. bylo ve znamení ukončení výzvy "Výzvy pro hezčí rodiče svých dětí."
No, tak přesně nevím, jak moc jsem zkrásněl :D ale musím říci, že jsem se snažil, seč to šlo. Necelé dva a půl měsíce, kdy na začátku jsem upravoval styl jídla, abych pak večer neměl hlad (no hustý teda), abych v druhé půli přibral cvičení s vlastními kily (teda začátek fakt bolel). Narovinu, trochu mi to kazilo hraní na svatbách (sakra, každý mě tam zval na jídlo, abych jim prý do ranních hodin vydržel, ale držel jsem se, jak to jen šlo). Zítra sem nahraji fotky, jak to vypadalo na začátku, kdy mi váha ukázala 97,6 Kg a jak to vypadá nyní, kdy mám kolem 92 Kg. Hlavně - cítím se líp. O to šlo. Kdo to vydržel se mnou až do teď, může mi poslat taky fotky a já je uveřejním, abyste všichni viděli, že jsem v tom nebyl sám a třeba opravu s taky někomu aspoň tu váhu podařilo srazit. Jedno vím už nyní: rád bych v tom pokračoval, aby jsem si ještě snížil tuk a kila a pokusil se o nějaký ten nárůst svalů. doteď jsem to ani nedokumentoval, ale spojil jsem se nyní se svým kamarádem a bývalým kolegou z kanoistiky, který se o pohyb a fungování lidského těla při cvičení hodně zajímá a dokáže ze mě vyždímat určitě maximum a další cvičení a přeměnu s radostí zaznamenám ;-)
Dětem a zdravému tělu ZDAR!
Táta od dvojčat
#prohezcirodicesvychdeti #vyzva #tataoddvojcat #dvojcatanauteku

08:42 25.6.2018 Předposlední týden "Výzvy pro hezčí rodiče svých dětí" jsem takticky vynechal, protože nebylo co psát. Rutina, rutina, rutina. Tento poslední týden už mám na kontě necelé dvě kila k 90 Kg (cíl byl celkově 92 Kg). Cvičení bohužel jen tak ob den. Ten druhý se furt něco dělá :D Tak uvidíme, jak nám to za týden všechno dopadlo - co vy?
Táta od dvojčat
#prohezcirodicesvychdeti #vyzva #tataoddvojcat #dvojcatanauteku

13:06 21.6.2018 To je den. Dvojčata se od rána mydlí, tedy přímo mlátí. Je to jako v nějakým akčním filmu. Probudím se a ony nade mnou stojí a kopem Bruce Leeho jedna sejeme druhou, načež ji ta druhá podkopne nohy jako při kung fu a druhým kopem ji rozplácne o zeď. Pak se mlátí i při čištění zubů, při převlíkání, na toaletě, dole u jídla... Mě bolí celý den hrozně hlava a jsem jak mátoha a tak si přeji, aby se ve dveřích objevil aspoň Van Damme nebo Chuck Norris a dal si s nimi kafíčko nebo lekci baletu, aby je to všechno přešlo. Jdu si udělat deváté kafe na vyrovnání tlaku a asi sebou švihnu do postele na desetisekundové zavření očí. Dnes nemám den...

12:49 18.6.2018 K té ženské logice: Jedeme autem a Emča uvidí reklamu na půjčování divadelních kostýmů.
"TATI! OTOČ TO, CHCI SE PODÍVAT! TAM BYLA ELZA!!"
Jako všechno, ale nejsem tatínek Batman s pancéřovaným autem, kterému vždy ostatní uhnou. To fakt nedám...

11:35 13.6.2018 Výzva "Pro hezčí rodiče svých dětí" pokračuje. V pondělí jsem hrál. Akce to byla veliká (ne, neprobudil jsem se až dneska, ale zkrátka nebylo tolik času) a víte co, nezobnul jsem si ani tataráku, který se tam na mě smál a jediné, co jsem popíjel, byla neperlivá voda. I tak jsem se bavil :D Jenže, když končíte ve tři ráno a musíte jet ještě z Brna zpět do domoviny, nenajdu lepší slovo než je "vopruz." Pokud tu je někdo, komu letos budu ještě hrát třeba na svatbě, tak fakticky mi raději nenoste ani obložené talíře - MUSÍM se ubránit pokušení :D :D
Lehká sumarizace: Jím to, co potřebuji a večer po 17:00 už nejím (pokud nehraju, to si dám pak třeba jen salát). Cvičím s vlastní váhou aspoň obden. Jde to. A cítím se lépe. 1.7. budou i fotky. Sportu a zdravému tělu ZRDAR! Táta od dvojčat #prohezcirodicesvychdeti #vyzva #tataoddvojcat #dvojcatanauteku

10:36 11.6.2018 Dneska v noci tu byla rošáda. Taková noční Malá dáma. Nejprve Emča vzbudila Jáju, protože ji svědila ruka od toho, jak hladila kaktusy (já ji to 153x říkal, ať to nedělá - ale zkušenosti jsou, jak vidno, nepřenosné). Pak nás vzbudila Amálka, která udělala z velblouda komára, protože si začala stěžovat, že ji Emča hodila do pokoje mrtvého komára a ona tam nechce být. Načež se ozvala Emča, že jen žaluje a jak si to takhle může pamatovat. Emča následně znovu usnula. Já neusnul a slitoval se nad naříkáním Amálky, že v pokoji s komárem nebude, že chce spát u maminky. Dobře. Zmáčknul jsem se mezi plyšáky. Amálka se rozvalila vedle Jáji na naší posteli a taky usnula. Pokud jste sem dočetli a pochopili, co se v noci dělo, může mi to pak někdo vysvětlit? Já si zatím rovnám bolavá záda.

16:15 4.6.2018 Protože je pondělí - další report "Výzvy pro hezčí rodiče svých dětí" :D Otázka první: Kdo to se mnou vydržel až doteď? Otázka druhá: Cítíte nějaký úbytek tuku a nárůst svaloviny?
Za mě mohu říci, že se mi břicho pomalu ztrácí. Opravdu jen fakt, že už večer nejím, je dostačující. Jinak vše v normálu, dokonce už i nějaké svaly by se mohly mikroskopicky najít ;-)
Držte se! Táta od dvojčat

14:29 4.6.2018 To si takhle v únoru jedete i s dvojčaty do okolí Krče. Máte totiž za úkol nechat opravit kuchyňský robot. Děti v autě jsou nervózní, vy jste nervózní, že tam musíte jet s dětmi a tak se stane, že vás na 30 Km úseku (ke proboha v Praze je 30 Km/h?) vyfotí radar a magistrát se na vás teď hojí, že jste jel rychleji a chce po vás pokutu 600 Kč. Jsem kriminálník!!! Pro dobrotu na žebrotu

10:16 29.5.2018 Mé čtyřsté osmdesáté páté setí trávy na zahradě. Stará tráva šla do zelených lovišť sousedního pole. Aspoň bude mít půda jednou ekologické hnojení. Navození pouhých čtyřiceti tří koleček přesívané hlíny na úpravu povrchu se zdálo být dlouhé jako čekání na Vinnetoua v soutězce hadů. Ne, nebylo to fakt za jeden den. Zafoukal vítr a setřel jsem si z trička centimetr prachu. Kdybych si měl nyní přát jedinou věc, nebyl by to světový mír. Postačila by mi zatravněná plocha naší zahrady. Do zahradnictví pro semena trávy a pytle trávníkového substrátu jezdím skoro jak pravidelná linka lanovky na Petříně. Dvojčata mají zákaz zákazů. Teď na zahradě nic nesmí. Jen se jít vykoupat do bazénu. Ale zahrada - ta je jim zapovězená. Ta je na pár týdnů ❌E - E ❌

08:22 28.5.2018 Je tu pondělí a protože 1. 6. je v pátek, mám(e) před sebou ještě 34 dní té mojí malinkaté výzvy, kdy by měl trochu člověk se sebou něco udělat, aby jeho břicho nevypadalo jako, jak já s oblibou říkám, hora Říp a tuky kolem netekly, jak rozvodněná Berounka. Jen bych rád věděl, kdo to se mnou ještě vydržel a dále postupuje v před světlým zítřkům povalování se na pláži? Zkuste mi napsat, jak jste na tom. PROTOŽE - to vám musím říct, je to všechno opravdu jen o jídle. Bože, jak jsem byl rozjedený (ok, rozežraný :D). Úprava jídelníčku a vlastně jen úbytek nepotřebných kalorií slaví úspěchy a již dnes mohu říct, že mám pod 94 Kg. Jako fakt. A dokonce sem tam na mě vykoukne i nějaký ten sval. Už jsme za půlkou - 42 dní od začátku výzvy všem tatínkům, maminkám, strýcům a tetám. 1. 7. si řekneme celkový výsledek i s fotkami (i když se nerad fotím, ale něco jsem nafotil, nebojte :)). doufám, že těch fotek se tu sejde pak víc. Držte si (i mě) pěsti! ;-) Táta od dvojčat

22:15 14.5.2018 Dvojčata se zájmem sledují práci bagru a dumají. Emča: "Já, až budu velká, koupím si bagr. Ne, budu mít traktor." Amálka: "Já chci mít ten bagr. To je super! A všude s ním chci jezdit..." Jo? Tak to ja si kupuju obrněný transportér.

09:27 14.5.2018 Stal jsem si tátou na plný úvazek, když našim dvojčatům bylo osm měsíců. Od té doby mě měly za zadkem každý den od pondělí do neděle a tu dovolenou, kterou mají rodičové, aby se o své ratolesti starali, jsem věnoval jejich výchově, růstu a socializaci. Byly chvilky, kdy bych vyskočil z kůže. No spíš skočil ze 4. patra na dlaždičky, abych už měl klid, ale vždy jsem tak nějak věřil tomu, že to bude lepší a lepší a samozřejmě, že je, to se nebojte.
Když jsem se stal tátou dvojčat, byly to mé první děti (a asi i poslední) a vůbec jsem netušil, jak se o ta malá stvoření starat. Jája, moje žena, mi byla a je dobrou rádkyní a vše, co jsem musel kolem miminek a pak už i starších dětí dělat, jsem se učil za pochodu. Po přestěhování do domečku jsem dlouho nemohl najít zápisníky holek, kam se psala všechna poprvé a i další veselé vzpomínky. Tak jsem začal psát takový deník. Blog. Ale především vzpomínky pro naše dvojčata, aby si jednou mohla přečíst, co v mládí prováděla a podívat na fotografie, jak vypadala. No, docela dobrý na to, že mě se uchovala jen jedna fotografie ze školky, ne?
Pak se trochu blog rozšířil i do jiných stran, než k našim známým a kamarádům a, i za pomoci jedné mé výborné blogersko-spiovatelské kamarádky, se rozšířil řad fanoušků. Vím, nejsem vtipný (omluva za to, jsem suchar, no), nemám ani kupu famózních příběhů, kterými bych vás ohromil (stejně hned všechno zapomenu), hrozně nerad (a špatně) fotím, takže ani ty fotky nestojí za nic, ale dělám to tak nějak srdcem. Rád a hlavně ve svém volném čase. Nevím ani, jestli se v mých skoro čtyřicátinách mohu považovat za blogera, který dokáže dát světu něco, co ho zajímá, nějaké to poselství, které si vezmete a třeba i sami budete praktikovat dál.
Co jsem tím chtěl říct? Vlastně nic a všechno. Jak už mi tu jednou někdo psal - tohle moc nikoho nezajímá. Ano, jsem ten nejhorší bloger :D
Ale třeba se najde někdo, komu bude inspirací, že i táta (nejen mamka) dovede svoje (dvě!) dcery zdárně ke všem milníkům od plenek, po první kroky, první slova, první udržení se na kole až po první (to nevím co. To je ještě daleko). Třeba nějaký váhavý tatínek díky téhle stránce nebude mít strach být se svými dětmi na rodičovské a zdárně se o ně bude starat...

13:42 9.5.2018 Zjistil jsem, že naše děti nejvíce perlí v autě. Asi proto, že si nic nepamatuju a stěží to dokážu zaznamenat. Na mě si ale nepřijdou. " Tati, víš, kde budu chtít mít dům, až budu velká?" hlásí hrdě Emča a hned dodává. "V zoologické zahradě. A bude ten dům velkej!" V hlavě mi mihne nějaká ta myšlenka o opičím pavilonu. Amálka to ozdobuje stejným přáním s tím, že tam musí být na dvoře velká žirafa. Ok, takhle se nenásilně šmírují sousedi. A Emči monolog pokračuje. Jenže - to druhý, to si fakt nepamatuju.

13:42 9.5.2018 Jen krátká zpráva pro ty, co se (doufám) se mnou snaží být fit a cítit se líp letos v létě v plavkách. Týden III. Jak jsem si řekl, tak i udělal. Váha jde pomalu dolů (asi by nebylo dobré nějaký ten rapidní úbytek - už jen třeba kvůli energii, kterou na dvojčata potřebuji). Pak se půjde na cvičení s vlastní váhou + nějaké ty malé činky;-) Tak vy ostatní vydržte, pokud třeba jen k večeru už nejíte a jen si dáte vodu :D Chápu, je doba grilování, ale mě určitě nedostanou :D

09:06 3.5.2018 Nejsem v tom sám! O tohle se podělit musím. To si totiž začnete dělat věci automaticky a už o nich ani nepřemýšlíte, že? Tak tu nyní vytahuji umyté talíře z myčky a sám se divím, že je na nich špína. Hele, ona se neleskne ani ta sklenička, na které jsou nánosy čehosi. Už trochu nervózně vytahuji i příbory, které vesměs zůstaly tak, jak se tam daly. Hm, i můj oblíbený hrnek se neumyl. Trochu jsem znejistěl, jestli se to nádobí dalo vůbec umýt, ale svítící nula na displeji jasně ukazuje, že tento úkon proveden byl. JENŽE: Došly nám tablety do myčky, které jsou v rozpustitelném obalu a jen se dají do myčky a o vše je postaráno. Máme i druhé tablety. ALE TY SE ZKRÁTKA MUSÍ VYNDAT Z OBALU, což Jája neučinila a do přihrádky na tabletu to dala i s tím nerozpustitelným obalem. Takže celou přípraven na mytí jsem našel nepoškozený na dně myčky. Jupí, nejsem v tom sám! Hele, mám fakt dobrý den :D

22:15 17.4.2018 Kdo do toho půjde se mnou? (Výzva?)
Tuhle o mojí postavě, respektive o mém pozadí dvojčata utrousila, že není takové malé jako maminky (rozuměj: "Tati, máš zadek jako balvan" - já tomu říkám "Štýrskej valach") a tak jsem přemýšlel. Vždyť taky proto, abych nedělal svým dcerám ostudu, jsem cvičil a zdravě jedl, když byly miminka, aby se pak za mě nemusely (i Jája) stydět. A pak přijde sprcha pro mě nevtipných komentářů. Co pak budu dělat v létě? Chodit v tričku po pláži, jak jsem to dělal, když jsem měl svých 112,5 Kg? Teď se dlouho držím na průměrných 97 Kg, ale rád bych měl aspoň 92 Kg a vrátil si pár svých svalů na místa, kam patří. Přeci jen mi bude hezkých kulatých - ehm - a člověk by i pro sebe měl zkrátka něco udělat. Protože jsem chlap, mám slabou vůli (znáte to, něco si řeknete a pak odložíte na "potom"). Když však půjdu s kůži na trh, bud mít motivaci a hnací motor, abych pak nebyl za malého (velkého) trotlíka.
A teď k tomu hlavnímu: Do začátku léta (1. 7. 2018) bych chtěl mít zmiňovaných 92 Kg a pár bicáků navíc :D Chce se někdo se mnou připravit na plážové pózy? ;-) Stačí, když se teď vyfotíte (a foto zatím nezveřejníte) a začneme trochu víc cvičit a méně a zdravěji jíst. Já tu vždy napíšu po týdnu, co jsem tak dělal a 1. 7. 2018 tu zveřejním výsledek. Jako Jája na fotce vypadat nebudu, ale třeba se trochu přiblížím osobnímu lepšímu pocitu, že jsem pro svoje tělo (a všechny moje holky) něco udělal :D
EDIT: Můžete mi vymyslet trest za případné selhání a odhození cvičení na další roky ;-) A když to dokážu? Napíšu novou knížku a všichni, kdo do toho půjdou se mnou a zveřejní výsledek, ji pak dostanou i s podpisem

23:19 29.3.2018 Dnes naše "Homolkovic" rodinka byla účastna křtu výletnické knížky (která je hlavně pro děti) Výlety s tajenkou. Autorka Lucka Nachtigallová alias Deník fejsbukové matky (jo, jasně Luco, ty mi budeš říkat, že mám hrozný příjmení

23:18 29.3.2018 Nedávno na sociálních sítích i v televizích a tisku proběhla - a znovu i rozdělila společnost - kauza maminky, která byla v šestinedělí a jejího pětinedělní miminka hospitalizovaného na JIRP v Ústí nad Labem. Jako táta malých dvojčat jsem vše sledoval od začátku už jen proto, že díky informacím, dobrých pro děti i rodiče, jsem v různých skupinách a v jedné to bylo vlastně téměř online prezentováno. Myslím, že už bylo sepsáno hodně článků a odvysíláno mnoho reportáží a vše je na internetu dohledatelné, tak jen pro případ, že by to někoho minulo přikládám do závorek jeden odkaz (https://prima.iprima.cz/…/matka-chtela-zustat-s-ditetem-v-n…)
Já, za sebe, bych se rád postavil na stranu maminky a dítěte. Jako táta nevím, co se v ženském těle přesně děje jak psychicky tak fyzicky, ale po něčem tak nádherném, jako je porod a přivedení na svět dalšího člověka, kterého pak vychováváte a celkově se o něj staráte, by mělo být přeci z přírody logické, že se maminka o své dítě bojí a chce mu být nablízku. Nehledě, že opravdu nic, z mého názoru, nenahradí mateřské mléko (názor doktora byl opačný, prý umělé mléko je nejlepší), které je pro novorozence fakt dost důležité.
V dnešní době právních kliček, kdy se víc někdo dívá na to, jak jen to napsat, aby druhého "odrbal" než pomohl a zákony se dělají jen proto, aby se mohly hledat kličky, jak je obejít, mi přijde hodně nesmyslný popírat jak rodinnou soudružnost, tak mateřství jako takové. Je smutné, že se dějí věci, které v důsledku končí otázkou: "Víte, kolik by to stálo?" Škoda, že se vytratilo důležitější "Vážím si lidského života."
Je škoda, že lékař, nebo jiný zdravotnický personál, nehledal cestu k tomu, jak přiblížit maminku ke svému nemocnému dítěti, kterého chtěla dále kojit a spíše jí házel "klacky pod nohy." Komu by taky bylo příjemné, že na něj zavolali policii, i když nic neprovedl. Podle chronologie záznamů chtěla maminka jakkoli být u dítěte a protože jí nebylo doktorem umožněno vůbec nic a zavolal na ni veřejné složky, začala telefonovat o pomoc (existuje něco jako pomoc maminkám v nouzi - třeba právě hospitalizace s dítětem a podobně). Dál už to víte, slyšeli jste nebo četli.
Rozhodl jsem se sem napsat už jen díky tomu, že nerozumím faktu, že je odebíráno právo dítěte mít u sebe svého zákonného zástupce (což jsou rodiče). Vyhazováním nebo "nabízením" spaní jako bezdomovkyně na podlaze (kde ji pak mají pravomoci vyhodit) ,se mi zdá mírně řečeno nešťastné. Maminka - jako i iniciativa pomoci maminkám v nouzi - má moji plnou podporu! Doufám, že se nejen její miminko brzy uzdraví, ale že i ona se domůže svých práv (které jsou zakořeněny i v právní legislativě ČR) a samozřejmě přeji i ostatním miminkům nejen na pokoji JIRP v Ústí, ale i kdekoli jinde v nemocnicích, aby byly co nejdříve zdrávy au svých rodičů. Buďme na sebe milí, usměvaví a hlavně podporujme rodinu a děti. Je to to nejcennější a do budoucna jak pro všechny, tak i pro stát nejdůležitější.
Táta od Dvojčat na útěku

09:21 22.3.2018 Je krátce před půl sedmou hodinou ranní. Otevřu oko. Nade mnou stojí jedna z dcer a prohlíží si mě jako Lenina v Mauzoleu. "Co je?" zašeptal jsem. Chvilka váhání s odpovědí mě začala znovu uspávat. "Tati," trhnul jsem sebou. "Můžu k vám?" Otočil jsem se na ženu, která měla obličej zabořený hluboko v polštáři jako když vás někdo vyfotí před dopadem do vody. "No to asi ne..." poprvé hned po probuzení zesílil na pár vteřin můj tep. "Tati," začala dcera hlavní otázku dne. "Co budeme dnes celý den dělat?" Tenhle kolorit si neodpustí ani na Štědrý den, což už zavání systematickou provokací. "Začni tím, že si půjdeš vyčistit zuby, umýt obličej a převlečeš se." Jako super je mít děti, které poslouchají a vše si zařídí samy. Jenže tyhle naše dvě to nejsou. Nevím, jak se stalo, že místo toho, aby můj potomek odešel splnit ranní rituály, zamrzl na jednom bodě a jen na mě neustále koukal. Mrknul jsem. Dobře, asi na vteřinu se mi zavřely víčka. Po otevření tam dcera stále stála. Začal jsem přemýšlet, zda moje vyjádření bylo přesné nebo ta chichotající se vlasatá věc potřebuje přehrát nový software. Jenže pozor, nebyla sama. Už tam byly obě. Mauzoleum asi znovu otevřelo. Mít svůj soukromý živý budík je naprosto príma. Tak a teď už si jen srovnat myšlenky, jestli si vzít malý nebo velký hrnek na kafe. Tak krásné dobré ráno.

DVOJČATA NA ÚTĚKU

Dvojčata na útěku aneb život otce na rodičovské

Sledujte stránku na facebooku, nebo se začtěte v řádcích na zdejších stránkách, NEBO SI KNIHU, PRVNÍ DÍL (JAK TO BYLO OD ZAČÁTKU) můžete koupit zde.

OBJEDNAT KNIHU

A nebo, pokud si ke čtení chcete poslechnout muziku, vám mohu zahrát třeba do ouška - to se podívejte ZDE


BIO

Narodil se v roce 1978. Ve studiích nejdále dosáhl na vysokoškolský titul v oblasti andragogiky. Jako mlád krátce psal do novin rodného města v rubrice sportovního redaktora a několik let se účastnil literárních přehlídek (např. ocenění Novinář 97 KOLÍNSKÝCH NOVIN). S kolegou, divadelním hercem a muzikantem, vytvořil scénář pro celovečerní divadelní hudební komedii, ale i sám napsal několik hudebních pohádek. Je i muzikantem a zpěvákem na volné noze. Do listopadu 2016 byl na rodičovské s dvojčaty. Nyní, prozatím, se i nadále stará o čtyřletá dvojčata a chod domácnosti (samozřejmě i s mužskými pracemi :D )

mail: radim.keith@seznam.cz
TOPlist